OBSAH:
#001 - Od syndromu vyhoření k autismu
#001 - Od syndromu vyhoření k autismu
Tento složitý nadpis popisuje mojí cestu k práci s kamarády s autistickým spektrem. V roce 2020 jsem ukončil podnikání, do kterého jsem dva roky předtím nadšeně skočil. Vždy jsem byl technik a analytik. Zamiloval jsem si technické kreslení i 3D návrh a stal se konstruktérem na volné noze. Čas, nejistota a nedostatek pozornosti své rodině mě dostal do stavu, kdy jsem se jednoho dne vzbudil po 2 hodinách spánku - jelikož jsem již několik dní předtím chodil spát ve 3 hodiny ráno - a nedokázal zapnout ten pekelný počítač a pracovat. Čas plynul, dopoledne utíkalo a já cítil jak jsem víc a víc ve skluzu s rozpracovanou zakázkou. Přesto jsem neměl sílu, tu pekelnou mašinu zapnout. Zkrátím to. Po roce zaměstnání, kdy jsem ještě podnikal na vedlejší činnost, jsem to skončil. Od té doby se věnuji zpět mému povolání Průmyslového inženýra ve stabilním zaměstnání se stabilním platem i časem v práci. Jenže není to ono, není to přesně to co by mě naplňovalo a dávalo ten pravý smysl.
Mým koníčkem je již 20 let teraristika, tedy zájmový chov a studium plazů. Do roku 2007 jsem vedl i teraristický kroužek pro děti. V roce 2007 přišla změna zaměstnání v roce 2009 a 2012 vlastní děti (Adam a Eliška) a kolotoč života se točil zcela jinde. Plazy jsem choval už jen doma a v jeden okamžik jsem teraristiku téměř opustil. Na jaře roku 2022 přišla nabídka obnovit vedení chátrajícího kroužku. Musím říci, že to byl dar, možná ten sen, který se ukrýval někde v nitru duše, srdce, zavalen prací a starostmi. Neváhal jsem ani vteřinu a na nabídku kývl. V září 2022 jsem v uklizené a částečně zrekonstruované učebně přivítal první dítka. Vyselektovala se mi zde během několika schůzek pevná 10 členná skupinka v pondělí a 11 dětí které chodí ve středu. Překvapil mě zájem, se kterým děti hltají informace - manželka mě během léta zrazovala, ať si to nemaluju tak růžově, že dnešní děti nemají takový zájem - naopak, mobily jsou aktivním členům během kroužku ukradené a maximálně si pořídí fotky. Uf, to se mi velmi ulevilo a nakoplo mě to do dalších kroků. Co mě ale překvapilo, to byly dvě děti, které mi změnily svět.
Kryštůfek a Norinka chodí ve středu, je na nich vidět obrovský zájem, ale neprojevují se, nejsou společenští, vidím jim na očích jak chtějí říci svůj názor, ale neudělají to. Zhruba po třech měsících jsem se od rodičů dozvěděl, že mají děti diagnostikovaný Aspergerův syndrom. Slovní spojení, které jsem do té doby neznal. Začal jsem se o to zajímat. Wikipedie na Aspergerův syndrom říká toto:
"Vyznačuje se především potížemi v komunikaci a sociálním chování, které jsou v rozporu s průměrným až nadprůměrným intelektem a řečovými schopnostmi (pasivní slovní zásoba bývá bohatá, vývoj řeči není opožděn). Emoční a sociální inteligence je snížena, stejně jako schopnost porozumět běžným společenským situacím"
Toto mi bohatě stačilo k tomu, abych se o hledání dalších informací vůbec pokoušel. Škatulkování, označování dětí s poruchou, či syndromem, nějaké diagnostikování.... blbosti.... . Vzpomněl jsem si na všechny ty úžasné děti na kroužku z nichž každý má své kouzlo, každý má svou osobnost a každý zná něco. Ať jsou to děti z úplných rodin, děcka ve střídavé péči, či kluci z dětského domova.
Vše ve mě dozrálo v okamžik, kdy nejmladší Kryštůfek odpověděl přede všemi na otázku čím se gekončík odděluje od gekonů. Potichu pípl: "mají oční víčka". Málem jsem to přeslechl, a tak jsem ho požádal, zda by to mohl zopakovat. "Mají pohyblivá oční víčka" řekl znovu. "Báječné, jsi jediný kdo si tuto informaci zapamatoval", odpověděl jsem. V tuto chvíli mi to docvaklo, to je ono, tyto děti mají neskutečný skrytý potenciál.
#002 - Už vím - to je to ONO
Nedalo mi to spát, pořád jsem měl před sebou tu situaci "PROTOŽE MAJÍ POHYBLIVÁ OČNÍ VÍČKA". Říkal jsem si, že musím najít způsob jak z obou dětí s Aspergerem vydolovat jejich znalosti a naučit je využívat svůj potenciál. Denní starosti, práce, domácí úkoly s dětmi mě zaměstnávali a myšlenka se vzdalovala. Až jednu neděli, jsem vyrazil na zdravotní procházku do přírody. měl jsem před sebou pěti hodinový špacír, a tak jsem vzal psy, nasadil si sluchátka a pustil nějaký podcast co mi přišel zrovna do playlistu. Pavel Moric se vášnivě rozdebatil o tom, že štěstí není pro každého. Poslouchám jeho důmyslná slova a najednou se zastavuji, rozhlížím se do údolí a svět se zpomalil. Nikdo nikde, jen ticho, já a příroda. A jako blesk z čistého nebe to v hlavě zarezonovalo. "Jasně, začnu s dětmi pracovat individuálně, budu si je brát do kroužku, jednotlivě v dny, kdy nemáme pravidelné schůzky a uvidím co v nich je". Jdu dál a rozvíjím svou myšlenku a přemýšlím nad metodami a detaily. Jsem systematický člověk a mám rád metodiku. Vymýšlím tedy osnovu, podle které bych terapii dělal. Když už mi to připadá smysluplné, vše z hlavy pouštím. "To přeci nejde, tyhle děti nemají stejný program, nikdy nebudou fungovat podle nějakého scénáře". Tahle metoda může fungovat jedině, pokud je nechám volně plynout a budu následovat jejich potřeby. Domů se vracím celkem uchozený, zato plný myšlenek a nového obzoru.
Ráno vstávám s pocitem dalšího dne v práci. Již večer jsem usínal s pocitem, že se mi do práce nechce. Mám v sobě toho ďáblíka, který mi našeptává, vyprdni se na to a běž za svým srdcem. Vím, že má pravdu, ale ještě není ten správný čas. Nejprve musím začít. Odpoledne cestou z kroužku píšu oběma maminkám, zda by neměly zájem o individuální schůzky na kroužku. S napětím čekám na odpověď. Netrvalo to ani tak dlouho jako mi to připadalo a odpověď došla. Obě souhlasily, a obě nezávisle na sobě napsaly, že když děti budou souhlasit, tak mou nabídku přijímají. Za pár dní došla zpráva od první maminky, s tím, že Kryštůfek se moc těší. I Norinka souhlasila. Paráda, vše mohlo začít. Domluvili jsme termíny setkání tak, aby to vyhovovalo jak mě, tak rodičům. Nemůžu se dočkat na první schůzky. Na Facebooku, Instagramu i webu zakládám první, zatím prázdné, stránky REPTILterapie.
#003 - Norinka
Po pondělním kroužku za mnou přišla Norinky maminka, abychom domluvili podrobnosti našich setkání. Hodinku jsme se bavili jen tak a myšlenky plynuly. Pro mě to mělo několik zásadních dopadů:
- Maminka nemá problém riskovat neověřenou metodu a věří, že to může jen přispět
- Vymysleli jsme projekt, na kterém by Norinka pracovala a byl to její výsledek práce
- Já si ujasnil 3 základní cíle terapie :
- Rozvoj emocí
- Získání unikátních znalostí
- Sociální začlenění
V pátek maminka dorazila i s Norou a vše jsme odstartovali. Norinka je zamlklá stejně jako na kroužku mezi ostatními dětmi. Nechávám Norinku, aby si sama zvolila co budeme dělat. V první řadě krmíme gekončíky. Během podávání švábů z pinzety se opatrně Norinky ptám na její pocity. Je strohá a moc se nevyjadřuje, přesto vidím radost v jejich očích. Vím, že má ráda korálovky, proto jsem na stůl vyndal několik knížek o korálovkách a nalistoval i obrázek korálovce. Říkal jsem si, že bude dobré si ukázat rozdíly mezi jedovatým korálovcem a užovkovitou korálovkou, jež se za korálovce maskuje. Norinka si bere do ruky korálovku mexickou a sedá si ke mě ke stolu. Ukazují ji korálovce v knize a v ruce držím korálovku sedlatou. Říkám : "Nori, víš jaká je rozdíl mezi korálovkou a korálovcem?" Už chci v knize ukazovat barvy, když Norinka spustí: "Korálovec má vedle červené barvy žlutou, ale korálovka má vedle červené černou". Zůstávám stát, chválím a jsem u vytržení. Tolik slov jsem od Norinky nikdy neslyšel a ještě k tomu řekla přesně to, co jsem jí chtěl ukázat. Potvrdilo se mi to, co jsem si myslel. Je neskutečně chytrá a má perfektní paměť, stačí ji cokoliv jednou říci, nebo přečíst a má to uložené v hlavě a v potřebnou chvíli použije. Dále už necháváme čas plynout sedíme s korálovkami na stole a povídáme si o jejich jazyku, očích, barvě. Naplňuje mě to dobrým pocitem, během jedné hodiny vidím úplně jinou osobnost a to jsme teprve na začátku. Loučíme se a já už se teď těším na další schůzku.
#004 - Kryštůfkův den
Úterky patří Kryštůfkovi. Těším se na něj, to on mi zasadil v hlavě semínko myšlenky. Přichází a mlčí. Jasně neví co si myslet, je to pro něj nové a on moc změny nemusí, chápu. Na běžném kroužku se stará o svou skupinku gekončíků. Moc rád pro ně pinzetou chytá krmný hmyz a podává jim ho až k tlamce. Proto ho nechávám nakrmit všechny skupinky gekončíků. Projevuje radost a směje se, když gekončík kousne omylem do pinzety. Maminka je tu s námi a ptá se co žije v prázdném výběhu v druhé místnosti. Odpovídám, že to je prostor pro želvy. Další otázka je kde jsou? na to již odpovídá malý Kryštof : "Jsou ve stavu strnulosti". V tu chvíli jsem ve stejném stavu. Ptám se ho co to je?, bez přemýšlení vyhrkne "Zimují". V tu chvíli mě napadl pokus a prozradil jsem mu, že odborně se to nazývá hybernace. Jdeme od tématu a povídáme si o gekončících. Na stole máme mládě i dospělého samce. Hledáme rozdíly, vyprávím o tom jaké má gekončík oči, sluch i čich, proč vyplazuje jazyk. Kryštůfek sedí a poslouchá, informace ho zajímaví ale vidím, jak ho nával informací unavuje. Pomalu se přesouvá mamce na klín a odpočívá. Nechávám ho, jenže během krátké chvíle nabíjí své "baterie" a pokračujeme v práci, tentokrát ochočování. gekončíků. Kryštůfek stojí nehnutě na židli s rukou v teráriu a několik minut čeká až mu gekončík vyleze na ruku. Jako naschvál se mu vůbec nechce. Kryštůfek ale dál stojí a čeká. Jeho trpělivost nezná mezí. Přesouvám ho raději k druhé skupince, jelikož tady to dnes na úspěch nevypadá. Druhá skupinka je aktivnější a hned ruku zaznamenává, jeden z gekonů přelézá ruku, vnímám Kryštofovo radost i klid. Nechce je vyplašit. Největší z gekončíků vylézá z úkrytu a vidím jak se stáčí do esíčka a zvedá ocas. Varuji Kryštůfka, že ho gekončík asi kousne. Nehýbá se. Gekončík ho tlamkou chytá za malý prstík, ale okamžitě se pouští. Kryštof pouze mírně nadzdvihne prst a to je celé. Ocelová pevnost, trpělivost i vůle mu nedovoluje ucuknout. Byl na to naprosto připravený a věděl, že mu gekončík nemůže ublížit. Jsem naprosto konsternovaný. Ukončujeme dnešní den a oba odcházíme s různými pocity. Kryštůfek unavený a plný znalostí, já nabitý optimismem a vírou v to, že dělám to co je potřeba a co má smysl.
#005 První výsledky
Do projektu jsem vstupoval s dlouhodobým cílem, vzdělávat děti a naučit je své znalosti umět distribuovat veřejnosti. Opět jsem k tomu přistupoval svým systematickým přístupem, špatně. Jsou to živé děti, živí jedinci, živé osobnosti. A to že Kryštůfek a Norinka jsou osobnosti s vlastním názorem, vlastní představou jsem se dozvěděl hned po první schůzce. Proto jsem nechal čas plynout volně a každé společné setkání pracujeme velmi individuálně, podle nálady. I tak jsem se nevzdal představy, že je třeba aby za námi byla práce vidět. To proberu v některém dalším článku přímo na toto téma.
Úplně první výsledky se dostavily v oblasti vzdělávání. Cokoliv co jsme si řekli před týdnem, zůstává v paměti do další schůzky i schůzek následujících. Ať to jsou jednoduché principy či významy složitých slov jako je Autotomie, Regenerace, či Hibernace. Vysoký potenciál inteligence dětí a jejím využití v oblasti na které se děti zaměřují a které je baví, je nepřehlédnutelný. Jak říká Kryštůfkova maminka "tyto děti jsou jako houba", nasávají informace a ukládají je do své paměti, aby je použily hned jak je třeba. Naprosto souhlasím a potvrzuji. Obě děti mají svůj zájem a za ním si jsou, ostatní informace odfiltrovávají a proto dokáží být tak dobří v tom co dělají a baví je, nezaplňují si mozkovou kapacitu pro ně zbytečnými věcmi. Myslím, že i to je jeden z důvodů proč méně komunikují, nepotřebují využívat témata, která je nezajímají. Toto vstřebávání informací je pro ně velmi únavné, proto se povídání o tématech plazů věnujeme v 5-10 minutových blocích, které oddělujeme odpočinkem. Odpočinek je jakákoliv volná činnost se zvířaty, kdy vnímáme pouze jejich energii a nebo se děti schoulí na mamky klín. Extrémně rychle se dokáží nabít a po pár minutkách se z ospalého děcka opět stává hopsající aktivní človíček :-)
Druhým cílem je rozvoj vyjadřování emocí. To je skvěle vidět při práci se zvířaty. Kamenná tvář se okamžitě mění na usměvavý obličej, když gekon skáče po krmné potravě, když vleze chovateli na ruku, když nám uteče krmný hmyz na zem. Musím zmínit i vyjádření negativních emocí snad i naštvání v případě, kdy korálovka Norince pokadí botu. To je naprosto skvělé. Když člověk pouze pozoruje výraz tváře, zjistí hned co dítě trápí nebo dělá šťastným. Je to oblast, která si zaslouží větší pozorování u více takových dětí.
Dalším cílem je socializace v kolektivu. Zde vidím drobné náznaky zlepšení po pár týdnech. Myslím, že to půjde raketově nahoru. Dnes jak Norinka tak Kryštůfek přijdou na kroužek a už jen nestojí a nečekají na to co jim člověk řekne. Naopak dokáží se připojit k ostatním dětem a třeba i jen společně koukat jak některé zvíře žere. Dokonce jsem nyní pozoroval Kryštůfka jak si jen tak vesele poskakuje po místnosti mezi ostatními dětmi.
Ten hlavní cíl je, aby byli bráni společností jako rovnocenní partneři a ne jako lidi postiženi poruchou autistického spektra, tohle mě naprosto rozčiluje. Psychologové je zaškatulkují a konec, společnost to poté následuje a už se to veze. Ano mají své problémy,,stejně tak rodiče to nemají lehké, ale čím více to budeme podmiňovat tím více se to na nich bude podepisovat. Čím více je necháme volně fungovat v kolektivu, tím více se budou cítit rovnocenně. Samozřejmě je třeba určitých korekcí, ale to je běžné při vedení jakéhokoliv kolektivu.
Jsem naprosto nadšený, když mohu již po měsíci práce pozorovat takové krásné drobné krůčky.
#006 - Bezstarostná hodinka
Starosti jsou pro mě myšlenky na povinnosti, na věci, které musím. Jindy to jsou situace, které nejsou příjemné, které mají pachuť nepříjemností. Nechat tyto myšlenky opustit mysl není snadné, neumím meditovat, neumím je jen tak přejít. Často mě tyto stavy dostávaly do diskomfortu, jindy až depresí. Nedokázal jsem v tuto chvíli vnímat vědomě okamžik, který jsem prožíval. I procházka přírodou mě nenechala zapomenout. Posledních pár let zkouším tolik nových věcí a nic z toho nefunguje. Až mi do života vstoupila práce s plazy a lidmi, které plazi zajímají. Najednou je to tu. Ten okamžik, kdy překročením prahu teraristické učebny nechávám myšlenky za dveřmi a nastává to správné flow. Mnohokrát jdu na schůzku unavený a přešlý, jakmile ale vstoupím do svého království ožiju jako čerstvě porozené kůzle. Téměř rok jsem si to neuvědomoval, až při pohledu na fotky jsem uviděl zcela jiného člověka, než kterého vítám v zrcadle. Pravý a nefalšovaný úsměv, vyzařující energie až ze samého srdce je ten správný indikátor toho, co jsem tolik let hledal. Ztracenou dětskou radost umí obnovit jen děti. Díky za to, opravdu díky. Teď už chybí jen tento pocit vzít a roztáhnout jen na převážnou část dne a života.
Zřejmě nejsem jediný kdo to tak cítí. Děti jsou bezprostřední, přesto i ony mají své starosti. Ale v době, kdy dělají to co je baví, umí se do věci zakousnout tak že nevnímají okolí. Vidím to na svých dětech, které mají své zájmy a dokáží se u toho naprosto uvolnit. Jen my rodiče jsme ti, kteří je z tohoto flow dokážou vytrhnout, povely k večeři, koupání či čištění zubů. Ty malé bytosti, které milují plazy, jsou natolik bezprostřední, že při práci se zvířaty zapomínají na cokoliv i to, že by měly nějaké syndromy. Věřím, že doma si to s rodiči vynahradí, a prožívají své bolístky v podobě nespavosti, nechutenství vstávat či dnů, kdy nechtějí absolutně spolupracovat. Jsem proto rád, že při hodince naší terapie umí zapomenout na vše a rodiče mohou vidět jejich dušičku čistou a prázdnou. Je to přesně ten čas, kdy žijeme všichni v přítomném okamžiku. Radujeme se z bytí i toho co děláme. Tohle je smyslem života, tohle bychom měli dělat častěji, né-li pořád.
S manželkou žiju již více jak 20 let. Známe se ještě déle. Mnohokrát mě nazvala autistou a já se tomu vždy jen pousmál. Ano miluju své standardy, své zásady, svůj klid. Nemám rád změny, nepříjemné situace a vše co se vymyká tomu co znám. Rád se zaměřuji na věci, které jsou pro mě důležité a zbylé ponechávám svému osudu. V určitých oblastech miluju svůj stereotyp, svůj hrneček na kávu, své místo k sezení u stolu, jíst v pravidelném čase, své ticho. Ještě do loňského roku jsem se s nikým, kdo by autistou byl nesetkal. Ovšem čím déle s nimi dnes trávím čas, tím více si uvědomuji jak k sobě máme blízko. Jsem ročník 85 a nevím, zda se v té době podobné diagnózy dělaly, rodičů se již zeptat nemohu, každopádně vím, že to nikdo neřešil, jelikož jsem byl dítě, které běhalo od rána do večera venku a bavilo se životem v přírodě a na ulici. Jedno mě ale provází od samého dětství, a to je problém se socializací. Vždy jsem měl maximálně 1 až 2 kamarády, se kterými jsem si hrál. V případě, že mě někdo zradil, byl velký problém mu to odpustit. A tak to mám do dnešních dnů. Když jsem musel měnit školu z důvodu rozvodů mých rodičů, podepsalo se to na mém zdraví i prospěchu. Tyto situace jsem vždy těžce nesl. Až věkem jsem si zvykl, ovšem pocit méněcennosti mě provází v určitých situacích do dnes. Poslední roky se zabývám více svou duší, svým já, svými kvalitami a cíli a přeměňuji se v novou bytost.
Co mě dokáže vytlačit ven z mé ochranné bubliny ticha je pocit, že mohu předat něco co znám, v čem mám dostatek zkušeností a ovládám to. V zaměstnání to je práce průmyslového inženýra, které se věnuji mnoho let a díky tomu metody tohoto oboru ovládám. Nemám pak problém vystoupit před zaměstnanci, či moderovat workshopy na zlepšování, nebo prezentovat výsledky vedení.
V teraristice je to ještě o level výše. Je to obor, který mě nesmírně zajímá a baví. Díky tomu si připadám v oblacích. Miluji pohledy lidí hltajících mé "rozumy", které na ně chrlím při předvádění plazů na exkursích. Miluju děti, které potichu sedí a sledují mou prezentaci z oblasti teraristiky. Jsem hrdý na každý článek či rozhovor, kterým mohu propagovat chov terarijních zvířat. Je to věc, kterou dělám tak, jak nejlépe dovedu, ne lépe ani hůře, prostě tak jak umím a tak jak vychází z mého srdce. A v tomto stavu je mi jedno zda mám nějakou diagnostiku nebo ne, v tomto stavu jsme to já, ten člověk, který ví co dělá a proč to dělá. V tomto stavu neovládá mé rozhodování ego, v tento okamžik jsem řízený srdcem a jeho povely.
Věřím, že tohle je přesně ten stav, do kterého děti, chodící ke mě na individuální schůzky, dostanu. Pokud jsem já dokázal dospět a vymanit se ze situací ve kterých jsem se cítil jako nula, možná ještě méně spíš záporné číslo, tyhle chytré děti to díky fokusu na oblast svého zájmu také dokážou. Mě to trvalo dlouho. Od doby co moje rodiče zemřeli, jsem se v určitých okamžicích vrátil do dětství abych vyléčil své vnitřní dítě pomuchlané, všemi okolnostmi z dob, kdy jsem se nemohl rozhodnout sám za sebe. Proto sázím na to, že mohu již takto malým dětem ukázat svět ve kterém jsou dobří, ve kterém vynikají, ve kterém mohou ukázat svou sílu a nemusí čekat do doby, kdy to poznají sami. Díky tomu se mohou vyhnout mnoha situacím, kdy budou vystaveny pocitu, že nestojí za nic. Všechny tyto okamžiky mě samotného posunuly do temné propasti. Ze které stále schůdek po schůdku stoupám díky teraristice, svým dětem na které jsem náležitě pyšný, či pocitu zabezpečení, který vytvářím pro svou rodinu. Dál jsem se ale neostal a světlo jsem i s tímto pocitem viděl jen z dáli. Dnes jsem ale zase o kus blíže vystoupení z temné díry a vidím světlo opravdu na dosah, vidím ho v práci s lidmi, které plazi opravdu zajímají a já jim mohu předat kus svého poznání.
Možná má žena i mé děti žijí již tolik let s autistou, přesto vím, že jsem vždy dělal vše tak jak jsem nejlépe dovedl a nemíním v tom polevit. A pak je jedno kdo jsme, důležité je co děláme a jak to děláme, abychom jednou nemuseli na kraji života přemýšlet nad věcmi, které jsme mohli udělat, ale neudělali. Stejně tak jako se snažím ukázat svým dětem cestu životem o kus lepší než jsem prošel já, doufám, že mohu předat i něco málo dětem, které baví ty naše plazící potvůrky. A pokud se mi to alespoň trochu daří, tak tu nejsem nadarmo.
#008 - Projekty
Když jsem si poprvé povídal s první maminkou o její dceři, hledali jsme něco co jí baví tvořit. Snažil jsem se najít cestu k tomu, jak prezentovat získané znalosti z našich schůzek. Maminka to nazvala projektem a mě se to vlastně líbí, i když mám těch projektů ze zaměstnání víc než dost. Ono to vychází z toho co jsem psal v předešlém blogu. Mé pocity méněcennosti jsem dokázal zlomit až tím, že jsem se v nějaké oblasti stal dobrým a snad někdy i uznávaným. A stejně tak je to s dětmi. Chtěl jsem aby se naučily vystupovat na veřejnosti, což pro některé z těchto osobností může být nepřekonatelný skok. Proto je třeba kráčet pomalu a nejdříve se ujistit v tom co ovládáme. Chci aby děti prvně pochopily jak obrovský mají dar. Jak obrovské znalosti a zkušenosti mohou získat a později je využít. A teď nejde jen o teraristiku, jde o život do kterého bych je pomocí teraristiky rád nasměroval. Jestli si jednou vyberou jakékoliv jiné téma, kde využijí svůj potenciál tak je to jen dobře. Prvním drobným krůčkem je pochopení toho co ví. Otázkami na schůzkách se snažím zjistit vše co si zapamatovali z minulého setkání. Děti v tom dosahují obrovského úspěchu. Jejich paměť ve věcech, na které zaměřují svou pozornost, je úžasná (sám bych v tomto ohledu měl začít se změnou:-)). Velmi mě pobavila Kryštůfkova hláška : "Jak to, že to všechno vím" V sedmi letech si uvědomuje, že jeho znalosti jsou nadprůměrné a ani nevnímá to co pro to dělá aby tomu tak bylo. Je to pro něj přirozená cesta učení. Kdyby tohle dokázalo školství, tak máme vyhráno. Děti by se do školy těšily a učily by se pouze to co by jim dávalo v daný okamžik smysl. Rozhodně si nemyslím, že by můj Adam byl v 10ti letech připraven na to se učit o Habsburcích a vyjmenovat všechny české panovníky. Co ho ještě tak maximálně dokázalo zaujmout byli Husité, jelikož disponovali výbornými zbraněmi a strategií boje. Naopak naše Eliška dnes, v tomto věku, hltá dějiny a panovníky a baví ji kdo, co, kdy postavil a udělal. Když nám to vypráví, Áda ani neví, že se to před třemi lety učili. Kdo z nás si to po letech pamatuje, dovolím si tvrdit, že nikdo, krom těch co se dali na dráhu dějin. Chci tím říci, že jsme vždy v určité životní etapě připraveni věnovat se určitému tématu a tuto etapu má každý z nás v jiném časovém období, proto nelze vzdělání škatulkovat a dělit do osnov. Vnímám již mnoho kladných kroků s alternativními školami, které se vyhraňují ze školského proudu, ale ani toto není vítězství. Nejlepší výsledky vnímám z domácího vyučování. Ale to jsem se nechal myšlenkami unést trochu jinam. Mé projekty by měli dětem ukázat to v čem jsou dobré, aby sami při stavbě projektu zjistili, co vše znají a umí a čím jsou výjimečné. To jestli se dostaneme do stavu, že si stoupnou před širší veřejnost a odprezentují to, je věc druhá a podstatná pouze z hlediska sociálního chování. Z hlediska posílení osobnosti je první fáze vytvoření projektu mnohem důležitější.
Norinka ráda píše a tvoří. Doma si maluje systematiku a píše povídání o ještěrkách. Z papíru stříhá hady a vyrábí jim atypická obydlí v podobě tašek a kabelek. Nebylo tedy složité najít projekt ve formě vlastní knihy. V kroužku se zajímá o korálovky, a tak pracujeme na ukotvení znalostí z tohoto oboru. Moc se těším, až dosáhneme prvních dílčích úspěchů. Rád bych aby celé dílo vyšlo z jejich myšlenek a já do toho zbytečně nezasahoval. Rozhodně nechci měnit slovosled a její způsob vyjadřování. Korekturu si dovolím pouze u odbornosti, kdy by některá fakta mohla být nepřesná nebo zaměnitelná. Přeci jen by kniha měla být poučná a uvádět správné informace.
U Kryštůfka jsme tuto cestu nemohli najít. Jeho baví matematika a je ryze pragmatický. Proto mu nedává smysl cokoliv malovat či psát. Ví že ty věci zná a proč by je měl tedy někde zvěčňovat. Také bych chtěl mít v sedmi letech tak pevné přesvědčení, asi by mě rodiče nepochválili :-). Pár týdnů mi to trvalo a pak přišel ten správný nápad. Knihu sepíšu já, na základě Kryštofovo vyprávění. Na schůzkách používám diktafon a nahrávám si to co Kryštůfek vypráví. Jelikož to rád říká při práci s jeho oblíbenými gekončíky vedu to celé jako rozhovor mezi gekončíkem a Kryštůfkem. První stránky jsem poslal mamince a oba z toho byli nadšení. Vzniká tak zábavná a poučná kniha zároveň.
Vím, že další projekty s jinými dětmi budou zcela odlišné, přesto si nemyslím, že má smysl dnes o nich přemýšlet. Vše vznikne v ten správný okamžik a přijde samo. Pokud bych je lámal k nějaké činnosti, která jim nebude příjemná budu se vracet do výše popsaného školství. Vždy existuje cesta jen musíme počkat na správný okamžik, kdy ji vidíme.
#009 - Zlomový bod
Dnešní díl bude hodně o mně a mých pocitech. Využiji k tomu účel blogu. Kde jinde se můžu vypsat, než tady. Po prvním měsíci individuálních schůzek jsem naprosto rozkvetl. Mé deprese z toho, že nemohu najít jiný smysl života než vlastní rodinu, jsou náhle pryč. Najednou se cítím užitečný, cítím, že to co dětem dávám se mi vrací v podobě paliva pro můj plamínek života. Už dlouho jsem tento pocit neměl. Připadá mi, že to co jsem svým dětem mohl dát a nabídnout jsem již učinil. Dnes se hledají sami v sobě a učí se tomu co je baví. Eliška skvěle maluje a já jsem nadšený z každého jejího obrázku, který mi ukáže. Když měla svou první výstavu v galerii, byl jsem na ní natolik pyšný, že to nedokážu ani popsat. Adámek má rád počítač a Lego. V Minecraftu umí postavit automatické farmy i různé stroje co pracují za něj. S legem vytváří kreativní stavby i důmyslné stoje. Rád pozoruji jejich flow a jsem pyšný, když se mohou věnovat tomu co je baví a naplňuje. Před krátkou dobou jsem se rozhodl jim do toho co nejméně zasahovat a raději se jich večer při uspávání zeptat na to co se jim povedlo vytvořit než se s nimi bavit o tom proč dostaly špatnou známku ve škole. Jsem na své děti náležitě pyšný, bohužel tento pocit celých 13 let živí pouze mé ego. Do duše z toho všeho málo doteče. Jelikož ačkoliv jim to jakkoliv může pomoci do života, z mého života to s jejich odchodem odejde, a zůstane tu jen ten dobrý pocit, že jsem jim dal určitou svobodu, volnost a snad jim třeba ukázal nějaké směry, kterými se vydati když vím, že cestu si musí najít každý sám. Proto musím v současný čas živit duši a mé vědomí i tím, co zde bude, až se moje děti osamostatní. Nechci pak zažít propast, podobnou dlouhému zvukovému signálu na monitoru životních funkcí, když se pacient dostane z oscilace na pouhou přímku. Tomuto hledání se věnuji pár let. Dnes věřím, že jsem to našel. Mé projevy mé cítění, má energie, mé emoce mi dávají jasně najevo, že jsem ten smysl našel. Dříve jsem měl vysněný scénář, že budu cestovat po Evropě. Až děti odejdou koupím si dodávku, praštím s prací a vydám se na volnou pouť Evropou. Bohužel tohle není ten smysl, je to jen pouhý útěk od reality, od svého okolí, od sebe sama. Ačkoliv miluji cestování a objevování nových částí země, plazů zde žijících, jídla, které zde vaří, i mentality zdejších lidí, není to to co by mě bavilo neustále. Nedává mi to ten můj pocit napít se z vlastního hrnku, vody kterou v Čechách piju již 37 let. Proto se rád na jaře zabalím a vyrazím kam se mi zachce, ale vím, že jsem za týden či dva zpět.
Kde je tedy ten zakopaný pes, sakra vždyť máš co jsi tolik let hledal? Povím vám to. Následoval jsem své srdce a své sny. Udělal jsem přesně to co jsem viděl. Říká se, že je to správně, já to také tak vnímám a cítím. Jenže mi do toho bodla meč má žena. Tentokrát jsem udělal rozhodnutí, které jsem s ní ani dětmi nekonzultoval - nepotřeboval jsem vědět názor ostatních, vím, že to co dělám je správné - bohužel manželka si to nemyslí. Celý život se snažím dát maximum rodině a to jak z hmotných tak nehmotných věcí. Vždy když něco potřebuji jsem na blízku a dám. Do jaké míry mě to vysává je otázkou, jelikož se takto chovám i v pracovním životě. Najednou jsem zaměřil pozornost tam, kam mě srdce volá. A to že mě to stojí další 2-3 hodiny volného času, které jsem ukrojil z rodinného rozpočtu je v očích mé ženy překážkou. Obávám se, zda to není pouhá žárlivost v tom, že dávám pozornost jinam. Jako účinnou zbraň na mě použila naše děti, kdy mi oznámila že jim chybím, když tu nejsem. To mě setnulo. Pár nocí jsem nespal a myslel na to. Rozhodl jsem se najít řešení.
Dříve bych všeho nechal a vrátil se do stereotypu života. Dnes vím, že děti nepotřebují, abych tu doma byl a oni si hrály a já je pozoroval, nebo tu prostě jen byl. Důležité pro ně je, že u mě najdou vždy pocit bezpečí, že je ráno vzbudím a připravím na nový den, že se jich zeptám jak se mají a cítí, že je večer uspím. Kdykoliv potřebují najdeme čas na to abych jim vysvětlil úkol, zahrál si s nimi hru, nebo jsme jeli na výlet. Ale hlavně ve mě vždy najdou důvěru. Některé tyto potřeby budou mít s přibývajícím věkem méně a méně a zůstane tu jen ten pocit, že tu pro ně jsem, kdykoliv potřebují. Stejné vědomí jsem měl dokud mi oba rodiče nezmřeli, nepotřeboval jsem je každý den vidět - i když by oni byli rádi- nepotřeboval jsem každý den slyšet jejch rady, potřeboval jsem je mít na blízku, kdykoliv jsem měl já tu potřebu. Dnes když to píšu cítím v tom jistou sobeckost, ale naopak si myslím, že to je to poselství každého rodiče. Být dětem k potřebě, kdy potřebují ony.
V první řadě jsem se tedy každého z dětí zeptal, zda jim opravdu vadí, že se věnuji 4 dny v týdnu kroužku. Oba mi odpověděli, že ne. Naopak mě překvapilo, jak pochopili, že mi to dává smysl. Utvrdilo mě to v tom, že to co se jim o životě snažím říci chápou na rozdíl od mé ženy. Nesnažím se do nikoho cpát můj esoterismus, jen chci, aby to okolí pochopilo, proč takto vnímám sebe v kontextu života. Takže zde zůstala překážka v podobě okrádání mé ženy o společný čas. Dobře, našel jsem přechodné řešení v tom, že se chodím o zvířata starat brzy ráno ve 3:30 jsem v kroužku a do doby než odjedu do práce vše obstarám. Odpoledne tak trávím v kroužku jen hodinku s dětmi a to jak na schůzkách i individuálních setkáních. Dočasné řešení snad zafungovalo. Jenže co dál?
Rád bych REPTILterapi rozvíjel a vím, že když zveřejním výsledky a dám výzvu pro přihlášení dalších dětí, budu mít o zábavu postaráno. Každý rodič těchto dětí se chytá šance na změnu. Bodejť ne, vždyť si s nimi užívají bezesné noci, rána, kdy nechtějí vstávat, dny, kdy je nedokáží přesvědčit k jakékoliv činnosti. Ale co já? Jak to celé mohu ukočírovat. Mám představu, že si v práci zažádám o částečný úvazek a dva dny v týdnu budu věnovat pouze REPTILterapii. Bude to ale stačit? Na začátku snad ano a po pár letech se mi to povede snad překlopit do výdělečného projektu, který by nás uživil. Nechci vůbec řešit stránku financí, chci prioritně pomáhat a naplňovat potřeby dětí, ovšem i já a má rodina máme své potřeby. Ten rozsah je pro mě mnohem širší, rád se věnuji exkursím o plazech pro školy, školky, seniory. Chtěl bych to rozšířit i dále. Chci lidi zbavovat strachu z plazů. Chtěl bych přednášet o mých výpravách za plazy, o cestování, o plazech a jejich schopnostech. Chci mapovat plazy v naše okolí a pracovat na zachování jejich lokalit. Srdce mě táhne do těchto sfér, které mi dávají smysl, naplňují mé srdce, pomáhají světu. Ale kde na to vzít čas? To mi poraďte?
